Call of Duty 2

 Vžijte se do role několika vojáků, jedněch z mnoha, kteří pomáhali zbavit svět nacistické tyranie. Přečtěte si naši recenzi a získejte přehled o tom, jak si vede nejnovější přírůstek do oblíbené rodiny akčních stříleček.

Po veleúspěšné expanzi Call of Duty do sbírek obřího množství hráčů bylo celkem jasné, kam povedou další kroky vývojářské společnosti Infinity Ward. Předtím, než představili svůj vlastní engine, vydali se cestou kompromisu a minulý rok představili „nastavovanou kaši“, datadisk se jménem United Offensive. Ten dopadl rovněž výborně a o dalším vzestupu společnosti nemohlo být nejmenších pochybností. Oblíbenost této herní značky je však zbraň poněkud dvojsečná – jejím nebezpečím jsou velká očekávání na všech stranách, zda nebude nové dílko ukázkovým propadákem. V případě Call of Duty 2 však autoři použili lišáckou taktiku, kterou si v několika následujících odstavcích popíšeme.

1941 – 1945: Od Moskvy po překročení Rýna
Kampaň této hry je opět rozdělena na tři větší celky podle hlavních představitelů vítězných mocností. Jednotlivým národům přísluší tři nebo čtyři velké mise, které jsou samy rozděleny na několik dalších menších úseků. Takhle „na papíře“ to sice zní trochu zamotaně, ale ve výsledku se jedná o celkem prostý systém přechodu z jedné mise do druhé. Mise jsou rovněž řazeny chronologicky po sobě, ale jelikož se kampaně v čase mírně překrývají, je možnost zahrát si po odemknutí toho kterého roku všechny mise, které jsou do něj situovány. Tuto možnost jsem však nevyužil, jelikož jsem si nechtěl přerušit dějovou linii.


A jaké uniformy tedy obléknete? Nekoná se žádné velké překvapení. Hru zahájíte krátkým tutoriálem v ruské zimě na moskevském předměstí, který se velmi lehce promění v ostrou misi. Jedna moskevská kapitola je však – stále pod pláštěm stejné střelecké divize – nahrazena evergreenem všech druhoválečných her z prostředí východní fronty, a sice masakrem u Stalingradu. Zde je lehce připomenuto brutální překročení Volhy z prvního dílu, abyste byli následně opět vrženi do víru bojů proti nenáviděnému nepříteli. Stalingradu je věnována i závěrečná kapitola ruské kampaně, a hráči je tedy opět odepřena možnost zabojovat si jiné části Ruska, třeba v otevřené krajině.


Tento deficit je však nahrazen v kampani britské, která se pyšní největším počtem misí. Aby nebyl teplotní šok pro „promrzlého“ hráče příliš velký, odehrávají se boje u El Almeinu v noční poušti, která je poměrně chladná. Vy se ale při bojích pěkně zahřejete a zapotíte, jelikož zvládnou nápor Rommelova Afrikakorpsu není úplně nejjednodušší záležitostí. V roli tankisty se následně proženete písky Libye, kde nakopete zadky tunám německé oceli, abyste se v roli Pouštních krys opět probíjeli městskou zástavbou, tentokrát v Tunisu. Poslední mise za Anglány se odehrává už na evropském kontinentu, konkrétně v okolí Caen, ovšem tuto misi si zahrajete až v průběhu americké kampaně.


Možná je to i tím, že je Infinity Ward americkou firmou, každopádně kampaň pod křídly strýčka Sama se mi zamlouvala nejvíce. Na rozdíl od předchozích dvou kampaní je prostředí samozřejmě jednak nejbližší pro evropského hráče, ale v porovnání s bílou ruskou zimou a žlutou africkou pouští je mnohem propracovanější. Neustále se opakující boje v městské zástavbě jsou nahrazeny pobíháním v kráterech u Pointe du Hoc a v dalších misích je to zase nádherné prostředí normandského přímoří, které ostře kontrastuje s válečným běsněním. Celá hra se uzavírá po překroční Rýna, který je zoufale bráněn německými jednotkami. Na konci této mise budete (pravděpodobně) povýšeni a tímto se celá kampaň uzavírá.


Válka je wool, ale hrát si na ni je kůl
Koncept prvního dílu této oblíbené hry se zdá být jakousi svatou ikonou, kterou není možno ani o chlup pohnout, aby zástup modlících náhodou neprořídnul. Není se ostatně moc čemu divit, jelikož je hra přizpůsobena i hraní na konzolích. Ptáte se, o čem to plácám? O linearitě, jednoduchosti a minimálních požadavcích na hráče. Ale bez těchto deviz by to nejspíš nebylo Call of Duty, které si oblíbilo tolik hráčů.


Pár dní/hodin před prvním hraním této hry jsem příležitostně strávil několik chvil u oblíbeného Day of Defeat, což mělo za následek záporné pocity z hraní CoD2. Jsa navyklý na určité herní principy a vyšší obtížnost, konfrontace s CoD2 mi ze začátku působila trochu problémy. Po naladění se na stejnou vlnu však napětí odpadlo a průběh kampaně jsem si docela pěkně užil. Může za to určitě výborný scénář, resp. design jednotlivých úrovní. Hra má rovněž spád a místy nelze mluvit o ničem jiném než o frenetické řeži, která dá řádně pokouřit vašemu železu. Mise jsou obecně postaveny na jednoduchém principu neustálého postupu a probíjení se přes zástupy fanatických nepřátel, což je okořeněno množstvím speciálních lokací, ve kterých lze nebo je přímo nutno použít nějakou speciální zbraň, kulometem počínaje a protiletadlovým kanónem konče.


Už od počátku hry se prakticky nezastavíte, jelikož voják ve zbrani není školák na výletě podzimní přírodou. Není zde tedy možnost si moc prohlížet okolí a poměrně jednoduše se může stát, že se vám některé mise při zpětném pohledu vůbec nevybaví. Mně se to stalo. Ačkoliv jsou mise fajn celou dobu, některé pasáže se prostě ztrácí. Jedna však v mé mysli zůstala zapsána výrazným písmem. Jedná se o vylodění amerických Rangers na místě zvaném Pointe du Hoc. Je to sice opět vděčné téma vylodění v Normandii, ovšem bráno z jiného úhlu pohledu. Pro 180 členů Rangers, kteří se dostali ke břehu, bylo zdolání tohoto 30m vysokého útesu noční můrou, kterou hra celkem dobře vystihuje. Ve skutečnosti to bylo mnohem složitější a dramatičtější, ale hra je hra a toto místo se povedlo na jedničku.


Co se povedlo a co se ještě mohlo doladit?
Jeden z citátů Josefa Stalina zní takto: V ruské armádě je potřeba větší kuráže k ústupu než k útoku. Dá se říct, že z ruské strany se masových útoků řízených členy obávané NKVD nedočkáme, hráč bude vnímat svou hru spíše jako akce malé skupiny spojenců proti Němcům. To spíše z německé strany to chvílemi vypadá, jako by mělo velení Wehrmachtu k dispozici nevyčerpatelné zásoby nemyslících vojáků. A tímto neduhem trpí nepřátelé prakticky celou hru – jako naskriptované stádo se často řítí na hráče. Jasně, chápu, podtrhuje to atmošku a jinak než na skripty se tady nehraje, ale situace, kdy se na družstvo Američanů řítí celá divize skopčáků, to je jako pěst na oko.


Pokud nebudeme brát v potaz skriptované situace a zaměříme pozornost na boje samotné, lze si všimnout několika věcí. Jedna z nich je určitě neuvěřitelná přesnost nepřátel, kteří dokážou i se samopalem vykouzlit zásahy, za které by se nemusel stydět leckterý ostrostřelec. Mnohem více však budete vnímat iniciativu AI, a to jak spoluhráčů, tak i nepřátel. Jejich inteligence je poměrně slušná, ovšem má i drobné mouchy – je to zejména neschopnost v některých jednoduchých situacích utéct jisté smrti v podobě odjištěného granátu pod zadkem. Mortalita spoluhráčů však není žádný problém, jelikož je jejich počet promptně doplněn posilami odněkud zvenčí.


Diskutabilní je rovněž ukazatel zdraví. Ten totiž úplně chybí a je nahrazen pouze „krvavým pohledem“ ve chvílích, kdy za krátký čas pochytáte až moc německého olova. Pokud se v tuto chvíli někde ukryjete a chvilku počkáte, život si zachráníte a možná i celý další batalion pobijete. Lékárničky nikde hledat nemusíte, jako hrdina unesete dvojnásobek olova, co sami vážíte.
Vzhledem k oslavným slovům tvůrců o jejich pokroku při překonávání linearity se musím trochu pousmát. Slibované vybírání pořadí při řešení úkolů je totiž k dispozici u pouhého zlomku misí, což je trochu škoda.


A co se mi opravdu líbilo? To jsou kouřové granáty, které mají konečně smysl. Opravdu mě uchvátila možnost zakrýt nepříteli výhled a vědět, že opravdu nevidí. Tuto možnost využijete zejména v situacích, kdy vám v postupu brání horda vojáků nebo dobře umístěný kulomet… Když už jsme u těch zbraní, jejich výčet je solidní a zahrnuje všechny podstatné kousky z té doby. Parádní je zejména i sniperka, jejíž chvění můžete minimalizovat zadržením dechu.


Nový engine a výborné ozvučení
Pořádný kus odvedené práce na zvukové stránce hry je opravdu znát. Snad nejvíce jsem si užil dabingu – hlášky všech zúčastněných jsou skoro tak časté, jako střelba. Od upozornění na granát, které doplňuje ukazatel na HUD, přes standardní průpovídky až třeba po upozornění Němců na blížící se nebezpečí. Trochu méně nadšený jsem už byl ze zvuků zbraní, zvláště ve srovnání s hrou F.E.A.R. zní trochu méně nebezpečně… V souvislosti se sniperkou je parádní rovněž skutečnost, že při zadržení dechu se změní veškeré ozvučení tak, jako byste se skutečně soustředili.


Veškeré nové efekty, kterými hra oproti původnímu dílu disponuje, by asi nebyly možné na starém Q3 enginu. Proto vyvinuli v Infinity Ward úplně nový engine, který je mnohem dál. Veškeré postavy vypadají dobře a při bližším pohledu na vás třeba i zamrkají. Nebýt toho, že těla i tváře se poměrně často opakují a občas jdou vedle sebe dva klony, nemělo by to prakticky chybu. Prostředí vypadá rovněž dobře, a to i když zrovna nepobíháte po place jak nadmutá koza. Nevýhodou však je naprostá absence interaktivity a jen chabé náznaky fyziky. Nepohnete ani se židlí, dokud nepřijede německý tank a tu židli podle přesného skriptu neodstřelí. V této době poněkud smutná skutečnost, ale bohužel s tím asi do příchodu dalšího dílu nic nenaděláme… Náročnost hry je většinu doby pohodová a na mé sestavě (Athlon 2600+, 1GB RAM, GF 6600GT) jsem při rozlišení 1024x768 měl skoro maximální detaily a 2xAA. Ovšem při některých masových scénách spadl počet snímků za sekundu pod únosnou hratelnost – jelikož však nebyly moc časté, dalo se to vydržet.


Kvalitní hra? Určitě…
Jak jste si určitě všimli, v recenzi není zmínka o multiplayeru. Je tomu tak z toho důvodu, že speciální recenzi věnovanou hře pro více hráčů připraví tým našich CoD aminů, kteří jsou v tomto případě mnohem povolanější. Krátce tedy shrnu své dojmy ze singleplayeru. CoD2 nepřináší oproti jedničce tolik změn, na kolik byl potenciál. Prakticky nepřináší nic, co by vás posadilo na zadek v němém úžasu, ale spíše jen vylepšuje dávno zavedené prvky. Po řemeslné stránce je to ale velmi povedená hra, která potěší každého milovníka stříleček a u vyznavačů druhé světovky může podnítit touhu opět vidět všechny známé filmy s touto tematikou. U mě si tedy vysloužila poctivých 87%.